Móda je něčím, co nás provází celý život. Již od dětství se nás rodiče často snaží oblékat tak, aby nám to slušelo, případně podle toho, co je zrovna pro děti „in“. Není tedy divu, že toto chování budeme dělat i v dospělém životě. Otázkou ovšem je, jak to celé může fungovat. Asi není třeba říkat, že módní trendy přichází ve vlnách, které se periodicky opakují. Jen málokdy se stane, že se objeví něco skutečně nového. Tím však vyvstává otázka, zda bychom skutečně měli těmto vlnám věnovat pozornost, když jsou tak pomíjivé.
Zároveň to však také znamená, že není nutné náš šatník periodicky vyhazovat. Je totiž pravděpodobné, že kousky, které právě vyšly z módy, do ní zase za pár let přijdou. A když je uschováme v dobrém stavu, je pravděpodobné, že budou mít coby originály ještě větší cenu.
Je však nutné říci, že je rozhodně není vhodné následovat bezmyšlenkovitě. Jistě, mohou nám dát určitou inspiraci, avšak to je asi tak všechno, k čemu bychom je měli použít. Každý člověk je jiný a má nejen jinou postavu, ale také tvar obličeje či typ a barvu vlasů. Je tedy jasné, že mu sluší jiné kombinace oděvů a ošacení.
Z toho bychom pak měli vycházet. Například je jedno, že zrovna frčí kalhoty do zvonu, když v nich kvůli tvaru svých nohou nevypadáme vůbec dobře, a také se v nich dobře necítíme. Nosit něco jen proto, že návrháři a oděvní průmysl rozhodli, že se teď bude prodávat právě toto, je hloupost.
Pravá móda by naopak měla oslavovat individualitu, což by však bylo pro módní průmysl detrimentální. Znamenalo by to konec sériové výroby, kdy mohou vyrábět ty samé modely jen v různých velikostech a vědět, že si vždy najdou kupce. Bylo by potřeba soustředit se na každého jednotlivého zákazníka, případně jim nabídnout podstatně více možností – a to je něco, co rozhodně nechtějí. Byla by to totiž práce navíc při dosažení v podstatě stejného zisku.